Mateřská škola - takhle NE!

10.02.2018

V Sofinčiných třech letech jsme jako rodiče uznali, že je čas, aby si Sofi začala zvykat na kamarády ... V našem městě je 11 (opravit) mateřských škol, tak jsem si říkala, že by neměl být problém najít tu "správnou". Ale ouha.. 

Při telefonickém rozhovoru s ředitelkami a řediteli školek na začátku vše vypadalo růžově, zvláště když jsem neuvedla více informací, jen to, že je dcera tříletá a chceme ji dát do školky: "Ale ano, máme teď volno, přijďte i s dcerou..." byla většina odpovědí. 

Při osobní schůzce, kdy jsem s sebou vzala i Sofinku, to už tak nevypadalo... "No, víte, my teď už to místo nemáme..." nebo "Víte... my nejsme na takové děti jako je to vaše připravení, nechcete zkusit nějakou speciální školku?" - důvodů bylo mnoho, ale ani jeden nebyla ta odpověď, kterou jsem si přála slyšet. V sedmé školce jsem se již rozbrečela přímo v ředitelně.

Když jsem se dozvěděla, že otevírají mateřskou školu, která je přímo zaměřená na integraci dětí se specifickými potřebami, je vybavena rehabilitačními pomůckami, indukační smyčkou, bezbarierovým přístupem i bezbarierovým hygienickým zařízením, viděla jsem to jako znamení pro nás.

Paní ředitelka byla velice ochotná, příjemná.. tak jsme si někdy v květnu plácly :-) s příslibem, že na začátku září Sofinka nastoupí a bude na ni čekat asistent pedagoga. 

Když nám Sofinku přijali, celá rodina se nemohla dočkat, až začne ze školky nosit namalované obrázky a předvádět naučené písničky. Na základě psychologického posudku nám bylo doporučeno umístit ji do třídy s menším počtem dětí bez asistenta pedagoga nebo do klasické "velké třídy" s asistentem pedagoga... Všechny tyto informace paní ředitelka dostala včas a ještě před prázdninami nám bylo sděleno, že Sofi bude chodit do třídy, kde je již jedna holčička s asistentem pedagoga a my se jakože přidáme k nim a že pro začátek si ji budu brát po obědě domů...

Začátek září nastal, my se se Sofi vydaly vstříc novým dnům a kamarádům. Jenže ouha.. asistentka pedagoga žádná nebyla - "Sofi to bude muset zvládnout bez - ve třídě s dalšími 28 dětmi." a pak už jen následoval sled výmluv a důvodů, proč nic nejde.

Rozpůlit čtvrtečku chleba, aby to Sofi lépe pokousala? - "V žádném případě, rozkrojíte chleba jednomu dítěti, budou tak pak chtít všechny."

Když Sofi začala chodit ze školky se škrábanci a paní učitelky nevěděly, jak se jí to stalo, uplakaná, v noci se budila s nočními múrami a ráno měla průjem, tak jsem ji po třech týdnech ze školky odhlásila.

Měla jsem pocit totálního selhání. Že jsem měla více bojovat, více se zajímat atd. atd..., ale dávala jsem svoje první dítě do školky a nevěděla jsem ani co čekat nebo co bych měla chtít...