Dvě Sofinky

10.02.2018

Sofinčina nejlepší kamarádka ve škole se také jmenuje Sofinka. Spolužáci ve třídě je rozdělují na "malou" a "velkou". Nejde o nic hanlivého, jen že jsou od sebe holky skoro o dvě hlavy výškou.

Holkám prospívá, když společně pracují na školních úkolech. To není jen má domněnka, ale byla jsem na to upozorněna nejen paní učitelkou, ale i Sofinčinou maminkou. 

Jednu středu jsem je vyzvedla ze školy po obědě, že si půjdou k nám domů pohrát a udělat domácí úkoly. Udělaly jsme si zastávku v papírnictví. Když jsme na parkovišti vystupovaly z auta, překvapila mě "velká" Sofinka, která tu moji vzala za ruku, vyměnila si s ní místo na chodníku a říka: 

"Sofi, já budu blíž cestě, kdyby jelo auto, tak ať raději zajede mě než tebe."

Pro mě to byl silný okamžik, vědět, že má moje Sofinka někoho, kdo se o ni stará a má ji rád.

Pamatuju si, že hlavně po jejím narození, jsem uvažovala nad tím, zda Sofi bude mít vůbec nějakého kamaráda, jestli ji někdo pomůže, až si z ní jiný bude utahovat či ji jinak ubližovat.

Tyto myšlenky jsem mívala v našem starém bytě v paneláku naproti základní škole. Jednoho dne, když jsem stála u okna a dívala se na děti po skončení vyučování,  vyběhl ze dveří kluk a za ním další tři. Srazili ho na zem a kopali mu do aktovky...

Než jsem stačila cokoliv udělat, přiběhly další dětí, které ty kluky zahnaly pryč a pomohly mu vstát ze země. 

V tom mi to došlo! Vždy se najde někdo, kdo bude moje děti srážet k zemi, ale stejně tak bude někdo opodál, který je z té země, pokud nebudou moci sami, zvedne.