Švýcarsko - červenec 2018

27.07.2018

Po dlouhých úvahách -  tak dobře, zase tak dlouho to netrvalo, ale nějak začít musím - jsme s Erikem dospěli k závěru, že už nějakou společnou dovolenou s našimi dětmi zvládneme. 

Jak řekli, tak udělali. Zemí naší prověrky se mělo stát Švýcarsko, kontrétně krásné městečko jako z pohlednice jménem Speicher.

Úkol číslo 1: Sbalit oblečení - kolik všeho je v případě těch tří příšerek málo a co až moc? To samé s jídlem. Rčení, že "lepší šatit než živit" u nás tak nějak neplatí, páč toho ti tři denně sní jak malý cirkus a zašpiní na dvě pračky! 

Takže sbalit tak, aby to naše Rosie (haha, prý mini van) uvezla. Ono se to nezdá, ale jen tenisky, sandálky a gumáky  pro pět lidí je pěkná hromada botů.

Úkol číslo 2: Zabavit děti tak, aby se řidič mohl soustředit na cestu, pomocný řidič (já) se ze všeho nezbláznil a dva pasažéři z tříčlenné posádky vzadu neblinkali (takže malování, čtení knih a skládání skládaček se ze seznamu vyškrtává zrovna), také aby se nenudili a vydrželi v klidu sedět vedle sebe bez hádek ve smyslu "Mamíííí, on se dívá z mojeho okýnka!" a "Mamííí, on dýchá můj vzduch!" atp. Do nebes velebím technický vynález TABLET! Toho času můj nový nejlepší kámoš, umístěný mezi předními sedadly (děti se dívají před sebe a tudíž se jim nezvedá žaludek), neúnavně přehrává jednu pohádku za druhou. Skončí pohádka, zastaví se na svačinu, protažení a toaletu. Pak další pohádka a další šťastně ujeté kilometry. Juch.

Cesta do švýcarského města Speicher trvá něco mále přes 9 hodin, rozhodli jsme se ji rozpůlit a zastavit se v německu u Chiemského jezera (Německo). To je také nazýváno "Bavorským mořem". Zvolání našeho Adama "Mamiiii, dííívej, mořeeeee!" nebylo tedy až tak od věci :-)

Ubytovali jsme se v krásném penzionu na břehu jezera. Penzion nabízel jak venkovní posezení, tak i saunu a vnitřní bazén. Po tom pětihodinovém sezení v autě přišel pohyb vhod. A kdo tvrdí, že je Jamie k neutahání, tak se mýlí.. skoro nám usnul při večeři v restauraci.

Druhý den naší cesty jsme si dali poslední bazén, snídani, procházku po pláži, sbalili věci a vyrazili směrem Švýcarsko.

Ubytování

V Trogenu nedaleko města Speicher na nás čekala přes dvěstě let stará chaloupka. Obytné prostory byly citlivě zrekonstruovány a zmodernizovány (sauna, vířivka), ale mé srdéčko plesalo nad nádhernými kachlovými kamny a malovanými truhlami. Před chalupou rostly divoce bylinky na vaření, za chalupou se pásly krávy a zvonily zvonci. Dětem zde začala absolutní svoboda, kdy největší hry začínaly v přilehlé stodole a končily na kopcích a v potoce. Jamie jako správný milovník vody ztratil na chvíli dech, když uviděl, že před domkem teče voda, která prostě nikdy nezastavuje.. Když pak přišli sousedi s prosbou, že se jim urodilo mnoho ovoce na zahradách a jestli bychom jim s tím nemohli pomoci, byla vyřešena i otázka "Co budeme jíst?". Tady nám lišky nedávaly dobrou noc, ale přály dobré ráno.

Pokud jsme nevýletovali, tak byly děti pořád zmáčené od vody, převlékala jsem je asi první dva dny nesčetněkrát.. pak jsem to vzdala a chodili nazí.. proto také polovina oblečení zůstala nevybalená :-)

Poslední fotka je ze Speicheru, kam jsme jezdili nakupovat a za dalšími dětmi.

Vyráželi jsme na výlety po okolí i na vzdálenější místa. Z fotek jsem vybrala jen pár a ty pak  rozdělila do kategorií :-)

Tour de KOUPALIŠTĚ

Tři místa, každé parádní. Rorschach, St. Gallen a Arbon. Vše v blízkosti Bodamského jezera, krásné, čisté prostředí. Skvělé pro děti. Nejvíce se mi líbilo v Arbonu. 

Sofinka se stále nezbavila strachu z hloubky, vyhovovala jí brouzdaliště, která ji bohatě stačila. Když už neplavala ona sama, učila plavat aspoň panenky :-)


Víkendový výlet za kamarády do Tschiery

Vysoké "kopce" se sněhem, srázy, nádherné vodopády, červené švýcarské vláčky.. jako z pohlednice. Fotky ze Senwaldu, Jenazu, Obem See, Davosu. Vodopády Santa Maria v Mustairu. Voda byla tak čistá, že jsme se nebáli napít.


Jeden den jsme si s dětmi a kamarádkou udělali výlet dopravními prostředky. Začali jsme autobusem, pak lanovkou "zubatkou" z města Walzenhausen, lodí z Rheinecku po kanálu a Bodamském jezeře a vlakem z Rorschachebergu zpátky do Trogenu. Kromě letadla jsme myslím pokryli vše :-)

V nedalekém městě Buhler měli přehlídku skákacích hradů. Tu jsme si také nemohli nechat ujít. 

Hora Säntis

Výlet na horu Säntis byl zážitek pro všechny. Můj strach z výšek dostal na frak :-) Z hory jsou PRÝ nádherné výhledy. Nevím, celou dobu jsem přemýšlela, jak slezu dolů nebo jestli budeme muset volat helikoptéru...

Hora se nachází v pohoří Appenzellských Alp. Jinak vrchol hory je ve výšce 2504 m n. m., je zde  televizní vysílač a také meteorologická stanice, která sleduje počasí pro celé Švýcarsko (dle prospektů). Lanovka jede naštěstí dostatečně rychle oběma směry:-) 

Zážitků, výletů a výzev bylo mnoho. Děti se shodují, že nejlepší pro ně bylo krmení krav a setkání s třídenním telátkem. (Hmm... tak proč jsem se tahala do těch výšek na Santis??? :-) )

Nakonec přidám ještě můj zážitek, na který do konce života nezapomenu já... 

Když jsme přebírali chaloupku, zástupce majitele mě důrazně upozornil, že jakmile si necháme klíč uvnitř a dveře se zabouchnou, jsme v pořádným háji zeleným a ještě dál, že jiné klíče nemá... Celou dobu jsem si na to dávala pozor.. až jednoho dne... 

Erik odjel na otočku do města. Vyvalíme se s dětma na sluníčku - já jen v bikinách, děti nahaté, blbnou kolem chalupy, začtu se do knížky, když v tom slyším Jamese, že volá, že chce jít dovnitř pro boty... Odfouknu ho, že si teda má pro ty boty jít. Při větě:"No jo, ale já nemůžu otevřít dveře!" by se ve mně krve nedořezal. Fakt že jo, hlavní dveře zamčené, okýnka zavřená a ta otevřená jsou schovananá za sítěma proti hmyzu.. Erik nikde, telefon v chalupě!

Peter -soused- je má jediná šance!!! Starý pán a koumák, který žije kousíček od nás jen s manželkou a který dětem ukazoval vesmírnou raketu postavenou jen z pet flašky a pumpičky na kolo, ten nás určitě zachrání. Letím za ním domů, snad mi jeho manželka odpustí mé neoblečení. Určitě bude mít nějaký šroubovák, vlásenku, kladivo, motorovou pilu nebo prostě něco, co otevře naše dveře. Tak nic.. to by musel být doma.

Druhá šance je soused bydlící na kopci nad Peterem. Chlápek, se kterým se potkáváme jen občas a jen na pozdrav. Vždy řeže dřevo na zimu. Třeba ten doma bude. Utíkám tam jak jsem, vždyť je to vlastně jedno...

Tak dneska dřevo neřeže, ale doma je, musím obejít dům z druhé strany.. V kádi se chladí pivíčka a soused zrovna otevírá flašku vína pro sebe a svých asi dvacet!!! kamarádů, kteří sedí za stolem a jakmile mě uvidí - jen v bikinách, pár jich začne tleskat, že paráda, co to soused nachystal za překvapení. Pozdravím teda Gutten Tag a svoji ne-němčinou začnu vysvětlovat, že tam nejsem na tancování u tyče, ale že teda ten Schlüssel (klíč) je doma, zamčený a jsem i s dětma v pěkné kaši.. mám pocit, že kdybych na ně mluvila po valašsky, tak na mě budou hledět úplně stejně, ale naštěstí soused se sebere a jde se se mnou podívat k baráku, jestli to je tak jak pochopil. Obchází barák, cosi mi říká, já přikyvuju, děti se ptají, že kdy už půjdeme dovnitř... Nakonec ze souseda vypadne něco německy a spojení slova "klein Draht" (tak drátem do oka?). Pak teda, že se jde domů podívat, jestli nenajde ten klein Draht a jde zpátky ke svému domovu. V tom na přijezdové cestě vidíme auto Petera. Přibrzdí, soused mu asi vysvětlí situaci, Peter vyleze z auta a řekne mi: Sie haben kein Problem! (Nemáte žádný problém.) Já na to: Nein, Ich habe KLEIN Problem! (Ne, já mám malinkatý problém.) A Pete zase: Nein, kein Problem! Já zase zpátky: KLEIN Problem! Už mi začínají téct nervy, jestli jako si ze mě bude dělat srandu.. v tom Peter vytáhne náhradní klíče od našeho baráku, odemkne, pustí nás dovnitř a široce se na mě usměje: "KEIN PROBLEM". Jsem zralá na frťana!