Z pohledu asistentky pedagoga

14.02.2018

Marika Cuhová, únor 2018

"Se Sofinkou jsem se poprvé seznámila ještě před začátkem školního roku, ve kterém měla nastoupit do první třídy, kde jsem s ní měla pracovat jako asistentka pedagoga. 

Sotva mě uviděla, pevně mě obejmula a v té chvíli jsem věděla, že to spolu zvládneme. Měla jsem už nějaké zkušenosti s dětmi s Downovým syndromem ze speciální školy, kde jsem dříve pracovala, ale i tak jsem byla nervózní, jak nám to spolu půjde, protože každé takové děťátko je osobité. 

První školní dny byly náročné, co si budeme povídat. Sofinka se do školy velmi těšila, všechno pro ni ale bylo nové - nové prostředí, spousta nových pravidel, nových lidí a bylo vidět, že se s tím její dušička chvílemi pere, jak to všechno uchopit a zvládnout. Když se Sofi něco nelíbilo, snažila se od toho utéct - buď doslovně, že z ničeho nic utekla ze třídy, nebo začala plakat. Problémem byl také hluk ve třídě při volných činnostech, při setkání tříd v tělocvičně apod. Snažila jsem se, aby se Sofinka účastnila těchto akcí co nejvíce, aby byla do kolektivu začleněna se vším všudy, ale byly situace, kdy jsem cítila, že už je potřeba Sofince vyjít vstříc a dát jí čas. Vše se ale časem samo zlepšilo, jak si Sofinka zvykala. 

První týdny se učila s dětmi ve třídě, spoustu věcí už znala a cítila se jistá. Jak ale začalo učení přibývat, zvolila si Sofi pro práci odlehlejší část třídy, kde měla soukromí a nemusela se bát neúspěchu. Musím se přiznat, že bez této možnosti by byla integrace Sofi ve třídě velmi náročná, protože Sofinka potřebuje specifický přístup při učení a také hodně povídá, jak při učení, tak i sama pro sebe a rušily bychom se s dětmi ve třídě navzájem. Kdyby nebyla možnost být bokem, musely bychom zřejmě často odcházet učit se do nějaké volné učebny. 

Škola hrou

Brzy jsem poznala, že příkazy a zákazy na Sofi neplatí a hledala jsem způsob, jak ji naučit vše, co je třeba a to tak, aby to bavilo nás obě. Nejideálnější se ukázalo učení hrou☺. Když jsme přizvaly k učení plyšáčky, kostky nebo jsme se staly pohádkovými postavami, šlo to hned lépe. Moc pěkně také fungovala a stále funguje pozitivní motivace, třeba vidina brzké svačinky☺. Náročnější úkoly prokládáme zábavnějšími a když už se nechce vůbec, nehrotíme to a zahrajeme si divadélko, přečteme si komiks nebo si zatancujeme☺. 

Jak už jsem se zmínila, většinu času se učíme bokem ve třídě, ale při činnostech, kdy Sofi nemá strach a ví, že dětem stačí, se bez problémů zapojí a pracuje se spolužáky. Nejsilnější se cítí v angličtině a nedělá jí problém ani práce ve skupince.

Mezi dětmi

Když Sofinka nastoupila do první třídy, měla už ve třídě kamarádku ze školky, ale velmi rychle se spřátelila i s ostatními dětmi, zejména díky své otevřenosti a bezprostřednosti. Děti ji mezi sebe přijaly naprosto přirozeně a krásně. Pozastavovaly se pouze nad tím, že je o hodně menší, než oni a myslely si, že je tedy i mladší. S dětmi jsme si o Sofince popovídali hned první dny, proč má k sobě asistentku a proč se může učit bokem ve třídě. Nikdo s tím neměl žádný problém. 

Ze začátku měly děti tendence Sofince hodně pomáhat, nosit jí aktovku apod., časem toho ale Sofinka začala zneužívat a vymlouvala se na různá bolení, aby nemusela dělat to či ono☺. Vysvětlili jsme dětem, že je důležité, aby se Sofinka naučila postarat se o sebe sama a proto musí být pomoc přiměřená. Sofinka na vše reaguje tak, jak to cítí a občas musíme řešit situace, kdy nějakého kamaráda plácne, vyplázne na něj jazyk nebo mu řekne něco nepěkného. Hodně o tom mluvíme, jak se svými emocemi pracovat.. na druhou stranu, toto vše řešíme denně i se zdravými dětmi☺. 

Součást kolektivu

Dlouhou dobu děti Sofince takovéto chování tolerovali víc, než ostatním kamarádům, poslední dobou ale pozoruji, že už si to ani od ní líbit nenechají a řeší to buď s ní, nebo se mnou. Moc krásné je vidět, jak děti dokáží spontánně ocenit každý Sofinčin úspěch, třeba když má z nějaké činnosti strach a překoná to. Tleskají jí a chválí ji v hodnotícím kroužku. Vnímám to jako veliký přínos pro celý kolektiv, že Sofinku máme ve třídě, děti z naší třídy ví, že nejsme všichni stejní, ale neznamená to, že byl někdo horší a někdo lepší, prostě jsme všichni jedineční a tak je to dobře, protože se krásně doplňujeme. 

Sofinka miluje hudbu a tanec a když třeba tancujeme o přestávce podle interaktivní tabule, jde to Sofi nejlépe a tak děti vidí, že je sice pomalejší ve čtení, ale zase nejlepší v tanci a oceňují to ♥ 

Šlo by to i jinak?

Občas přemýšlím nad tím, jestli je tento způsob výuky pro Sofinku ten úplně nejideálnější. Vždy ale dospěju k tomu, že vše má své výhody a nevýhody. 

Umím si představit Sofinku v menším kolektivu dětí ve speciální škole, kde by se jí také mohlo líbit, protože vidím, že když je třeba ve třídě hodně dětí nemocných, Sofinka se mnohem více zapojuje do společných aktivit. Ale pak zase vidím velkou výhodu toho, že je právě se zdravými dětmi, které ji táhnou dopředu. Prostě vše má něco a protože nevěřím na náhody, jsem si jistá, že Sofinka je přesně tam, kde má být a je to tak nejlepší jak pro ni, tak i pro všechny okolo. Já osobně jsem moc vděčná za to, že mohu mít v asistenci už druhý rok právě Sofinku. Jak říkám, učíme se od sebe navzájem☺. Jsou dny, kdy chodím domů velmi unavená a pak jsou dny, kdy dojdu nabitá pozitivní energií. Zjišťuji, že to ale ani tak moc nezáleží na tom, jak dobrý nebo špatný den Sofinka má, ale spíš na tom, jak emočně ustojím různé situace, kdy je ze strany Sofi zkoušena má trpělivost. A tu někdy Sofinka dokáže zkoušet prvotřídně! Pak se na mě ale usměje, obejme mě a řekne mi, že mě má ráda a vše je odpuštěno☺. Se Sofinkou se hodně učím zpřítomnit se a vnímat ji otevřeným srdcem, pak jsme spolu v souladu a vše jde krásně ♥"