S JAKO SOFINKA ...


S Erikem, Sofinčiným tatínkem, jsme potkali v Itálii, kde jsme oba byli na prázdninách. Mně bylo 16 a jemu 20 let. Znali jsme se všehovšudy 5 dní a když mi při loučení sliboval, že si mě brzo najde, smála jsem se mu jak malá holka. Po půl roce zazvonil telefon a byl to opravdu on - volal z Prahy, přiletěl z Kanady, šťastný, že mě našel. "Kristy, kam mám jet? Kde to vlastně žiješ? " Už si ani nepamatuju, kolik překážek jsme museli překonat, abychom mohli být spolu, ale povedlo se.

Od prvních chvil jsme s Erikem věděli, že spolu chceme mít rodinu.

Sofinka není žádné "vymodlené dítě", ale ani "náhoda", přišla k nám po 7 letech vztahu.

To, že jsem těhotná jsem se dozvěděla od léčitelky, ke které jsem šla na masáž. Zabývá se čínskou medicínou a moje těhotenství mi přečetla z pulsů na zápěstí. Řekla jsem jí, že to není možné, ale nedalo mi to a po příchodu domů jsem si udělala těhotenstký test. Byl negativní, stejně jako ty další, které jsem si dělala následující dny. Moje těhotenství potvrdil až další test, který jsem si udělala už jen z principu deset dní po návštěvě této paní. Byl pozitivní!!! Je zajímavé, že později lékaři odhadli den početí přesně na ten, který uvedla ta žena.

Někdy bych si přála být jednou z těch žen, které to, že byly těhotné, zjistí až při porodu. Já jsem si své těhotenství užila se všemi testy a lékařskými kontrolami, co dnešní 'moderní' medicína nabízí. Testy, tripletesty, odběry krve atd... Každý negativní výsledek jsem brala s takovou samozřejmostí, až se za to teď stydím. Mně se přece nemůže stát, že by se mi nenarodilo zdravé, krásné a úžasné dítě, které jsem vídala na předních stránkách časopisů pro nastávající maminky. Ani mě nenapadlo, ze by to mohlo být jinak...

Na miminko jsme se moc těšili a každý centimetr, kdy mi rostlo bříško jsme fotili a fotky posílali všem známým a rodině. Těhotenství jsem měla v pořádku a pomalinku jsme se chystali na krásné miminko, od kterého nás dělilo už jen tak málo...

Kolem 20. tydne těhotenství našli lékaři u naší holčičky nějakou nesrovnalost ve velikosti srdečních komor, jen tak pro jistotu jsme byli posláni do Brna na kardiologii a pak už to začalo... nekonečný kolotoč kontrol. Koarktace aorty zněla diagnóza a my se pomalu chystali na možnost operace srdce po porodu. Na každé kontrole se mě sestřička zeptala, jestli jsem byla na odběru plodové vody a já jsem s úsměvem odpovídala, že ne, protože dva screeningove testy jsem měla zcela negativni a navíc díky mému nízkému věku není ani tento test dle lékařů nutný. Vůbec nás nenapadlo, že by kromě srdíčka mohlo byt ještě něco špatně. Byl mi doporučen porod v Brně, aby byla dcera co nejblíže těm nejlepším doktorům.

POROD

V den porodu jsem byla u rodičů, kde jsem dokončovala seminárku do školy. Stahy přišly kolem deváté hodiny ranní, v jedenáct jsem šla poprvé k tamnímu gynekologovi, který stejně jednoznačně neurčil, zda se jedná o porod či nokoliv. Vrátila jsem se domů, kde jsem si dala teplou sprchu s tim, že to jsou jen poslíčci. Po tom, co se kontrakce zesílily, jsem volala do Brna, jestli můžu přijet, že asi rodím. Nějaká lékařka mi řekla, že jestli chci přijet, tak můžu, ale jestli nerodim, tak mě pošlou domů, tak ať si tu cestu rozmyslím. I tak jsme jeli. To už byla doma moje mamka s tátou, kteří mě do Brna odvezli. To jsem měla kontrakce po 4 minutách.

Do nemocnice jsme dojeli kolem 17. hodiny. Lékař, který měl službu řekl, že si mě tam nechají, a že jestli neodrodím do 7. hodiny ranní následujícího dne, tak mi dají tabletku na vyvolání porodu. Pak přišla ještě jedna doktorka, která řekla, že mám jet domů, že to jsou poslíčci. To už jsem se nehodlala z nemocnice hnout, s tím, že klidně budu rodit na schodech. Odvedli mě tedy na pokoj. Moc se mi líbil, jednoduché zařízení, ale nic kromě postele a teplé sprchy jsem v tu chvili nepotřebovala. Střídavě na baloně a ve sprše jsem se diky fajn porodni asistentce dostala až k samotnému porodu. Malá se narodila normální cestou ve 22:20hod, v termínu 38+0, 3kg, 47cm. Prášek nebyl potřeba, ale bohužel tatínek Sofinky, který se vracel z pracovní cesty v Itálii, to taky nestihl. Po menší kontrole mi ji dali pochovat a já jsem se mohla podívat na to nádherné děvčátko. "Já mám holčičku - říkám personálu - a je překrásná." Po pár minutách mi ale začala modrat v náručí. Říkám sestře, že se mi něco nezdá, odpovídá, že ať se nebojím, že vše je v pořádku. Pak se na malou podívala, vytrhla mi ji z rukou a vyběhla s ní z pokoje... Vůbec jsem nechápala, co se děje. Pak přišla jiná lékařka, že Sofie je na JIPce a že jestli ji chci vidět, tak se musím okamžite sbalit a vyrazit...

"Pamatuju si tu dlouhou černou chodbu, kterou mě zřízenec vezl, někde bylo až mrtvolné ticho, jinde si pamatuju v dáli plačící miminka. Dojeli jsme na JIPku, kde byla malá napojena na kyslik. Přišla mi tak nádherná. Myslela jsem si, že má hlad, protože vyplazovala jazyk, že to vypadalo, jako by ten kyslik polykala. Všude stálo spoustu nemocničního personalu. Řekla jsem jim o svojí domněnce o Sofi jedící kyslík, všichni si vyměnili zvláštní pohledy a až teď mi dochazi, co asi měly znamenat... "Ona to snad ani nevi..."

Pak mě odvezli na poporodní pokoj. 

Byla skoro půlnoc. Na pokoji byly čtyři postele, u kterých stály malé postýlky pro novorozence. Kovové a prázdné.

V rohu spala jedna žena. Sestra mi ukázala na postel, která měla být moje a řekla: "Tady je vaše postel ... a sem si dejte věci. Tu dětskou postýlku ráno odvezeme, když VY ji nebudete potřebovat. Odložte si věci a ukáži vám, kde jsou sprchy a záchody." Reaguji jako robot. Je zajímavé, že si vybavuji krásné vzpomínky z dětství. Smích, jak se s karádkou pochichtáváme našim dětským fantaziím, trhání malin u tety, lezení po stromech u babičky na zahradě.. myšlenky přicházejí a odcházejí.. a já v realitě následuji sestru dlouhou studenou chodbou.

Jako ve snu jsem došla do sprchy a jediné, co si pamatuju, že jsem si připadala jako na internátě před šesti lety. Staré sprchové kouty bez závěsu, staré sprchy a špinavé ucpané odtoky. Úplně jsem slyšela smích a hlasy bývalých spolužaček... po sprše jsem došla zpět do pokoje. Za prosklenýma dveřma, které byly zakryté skříní byla sesterna. Celou noc si tam sestry nosily plačící děti.. všechny noci, které jsem na tom pokoji strávila byly plné pláče miminek. Jen to moje tam nebylo. Z ulice dopadalo světlo na tu dětskou postylku, prázdnou a studenou. Sofinka byla někde v jiné nemocnici a já vůbec nevěděla proč a kde je, co se s ní děje.. prostě jsem jen musela věřit.

"Klasické nemocniční lůžko. Je mi strašně. Je mi tak strašně, že si říkám, že kdybych umřela, tak by mi bylo lépe. A neumírám? Srdce se mi snaží rozskočit na milion kousků, břicho mě bolí a svírá, každý sval v mém těle se třese.. usnu... nebo už spím a všechno tohle je sen?"

Byla ještě tma, ale já věděla, že brzo vyjde slunce a já se budu muset postavit realitě v plné míře. Sofinka byla v jiné nemocnici, Erik stále na cestě z Itálie a já sama v pokoji bez závěsů. Vidím světla každého projíždějícího auta a tramvaje. Dokonce již začaly klapat podpatky dam spěchajících do práce... poprvé v životě mě napadlo, že když se štípnu do ruky, možná se probudím a všechna ta ochromující bolest a strach zmizí. Tak jsem se štípla.. a nic. Sama jsem se musela pousmát té absurditě. V jednu chvíli si myslím, že umírám, ve druhé mě napadají takové věci, že jedno štípnutí do ruky pomůže a vše bude tak jak má být.

Pak přišlo nejhorší ráno v mém životě. Přivezli další dvě maminky.. pak jejich děti. Sestry oblékly postýlky pro děti a začaly maminky učit, jak se dítě koupe, kojí atd. Ptala jsem se, ať mi to taky ukážou, ale řekly mi, že stejně nemám na kom se to učit. Další sestry jsem se ptala, jak to je s kojenim. Jak mám použít odsávačku mateřského mléka, přišla ke mně, řekla mi, ať se svléknu, vzala do svých studených rukou moje prso, propleskla jej a řekla mi, že tam stejně žádné mléko nemám, tak co chci odstříkávat. Pak přivezli další maminku po porodu na pokoj a ptaly se jí, jestli chce mít u sebe svoje dítě, nebo jestli se chce nejdříve prospat... řekla, že své dítě zatím videt nepotřebuje. Seděla jsem sama na posteli naproti ní a chtělo se mi řvát, jak nikdy před tím. Moje holčička, na kterou jsem tak dlouho čekala, je tak daleko a tahle paní si jen tak řekne, ze své dítě zatím nechce? Druhý den po porodu jsem na celém odděleni zůstala jediná šestinedělka bez dítěte. Zdálo se mi, že se mi sestry vyhýbaji a i návštěvy, které vždycky zaplnily celou chodbu ustupovaly, když jsem procházela tou dlouhou chodbou, co vedla na toalety.

Nikdo nevěděl nic o Sofii, jen, že se čeká na výsledky. Pořád mi zvonil telefon, kdy mi nějací doktoři volali s domnělýma analýzama. Rozžtěp páteře, špatné srdce a mnoho dalších diagnóz, které jsem ani neuměla vyslovit. Ještě se musi otestovat na to a to..., aby mi vzápětí zazvonil telefon a jiný doktor mi oznámil, že předchozí diagnóza nebyla potvrzena... Pak ten poslední telefon... Downův syndrom, ale nejsme si jisti... Abych pravdu řekla, po těch všech domněnkách, mi tahle přišla jako ta nejlepší a nejjednodušší diagnóza... na další zvonění telefonu, že mi někdo řekne, že se diagnóza nepotvrdila stále čekám... a pomalu si zvykám, že asi nikdy nepřijde. 

Hned jak přišla lékařka, požádala jsem ji, abych mohla za Sofii... řekla, že je stabilizovaná a že tam musím po porodu zůstat pár dní. Zbytek mi splývá... přišli moji rodiče, přijel Erik- úplně bledý, třesoucí, přišly paní ze sociálky (teda aspoň myslím), že musím malou nahlásit kvůli rodnému listu... pak jsem se s lékaři dohodla, že jsem směla na dvě hodinky s Erikem navštívit malou.

ODDĚLENÍ JIP 56

"Konečně nás k ní pustí. Erik ji ještě neviděl. Tu, na kterou se celých devět měsíců těšil, povídal si s ní přes moje bříško, hrál různé hry, jako na ťukanou... "

Oddělení 56. Zazvoníte, kde vám bzučákem otevřou. Návleky, plášť, umýt ruce, vydezinfikovat... Sofinka byla v inkubátoru, jen v plence, tak malinká a bezbranná. Mohli jsme si na ni sáhnout jen skrz dvě díry v plexisklu... Erik pláče. Doktor mi cosi povídá, snažím se zůstat silná a vše překládat do angličtiny Erikovi. Nakonec to, že mu musím vše přeložit snad i pomáha tomu, že se nehroutím. Poslouchám informace od doktora a snažím se je zpracovat tak, aby byly snesitelnější a já je mohla předat Erikovi. Tak moc jej teď potřebuju, nemůžeme se zhroutit oba. Je silný, spolu to zvládneme.

Jak napsat všem, kteří čekají na radostnou novinu, že malá se sice narodila, ale nemám ji u sebe, protože mi málem umřela v náručí? Že nevím, co bude, jestli si ji vubec někdy odvezeme domů? Co se v takove chvíli oznamuje??? Nakonec jsem jen napsala sms, že se nám s Erikem - dvěma hrdým rodičům- narodila krásná holčička a její míry.

Domluvili jsme se s mými rodiči, kteří bydleli kousek od Brna, ze můžeme zůstat u nich, abychom to měli blíž za Sofinkou. Za malou můžeme každý den na navštěvu na pár minut. Vozím ji odstříkané mléko. Vstávám každou hodinu, abych mohla ruční odsávačkou vydolovat pár kapek z těch prsou, které jsou stejně bez mlíka, jak mi řekla ta sestra. Kazdý den to samé. Po obědě sednout do auta, dvě hodiny na dálnici, zazvonit na bzučák, návleky, plášť, umýt ruce, dezinfekce... další informace, které laikovi nic moc neřeknou. Je to s ní lepší? Nevíme, těžko říct... Zkuste zase zítra. Děláme pár fotek pro rodinu, která se psychicky hroutí. Musíme být silní i pro ně. Malá dýchá s přídavkem kyslíku. Opět - Bude to dobré? Nikdo neví. Prijďte zítra. Dvě hodiny na dálnici zpátky k našim. Nějak přežit ten čas do další návštěvy.

Po pár dnech se uvolní místo na pokoji pro maminky a já také můžu zůstat v nemocnici se Sofinkou.

Už si přesně nepamatuju, kolik dní jsme strávili na JIPce v Brně. Možná 14, možná víc. Pamatuju si ale, že jsem stávala u její postýlky a dívala se na ty krásné letní teplé dny, dívala se na sestřičky, které přicházely v letních šatech na směnu a poslouchala plány těch, kterým služba končila, půjdou si sednou někam na studený drink na zahrádku restaurace. Kupodivu mi to dodávalo sílu. Tam venku stále existuje život. Dny se střídají s nocí, pořád svítí slunce.. vždyť člověk je tak malý. A náš malinký človíček bojuje jako lvice. Slíbím si sama pro sebe, že až se odtud dostaneme, že jí ukážu celý svět. 

Další den přijde pan primář z kardiologie, že Sofinčiny výsledky jsou pěkné a léčba zabírá. A že dnes můžeme jít domů. Poslední testy a vyšetření, vše je ok a my opravdu jdeme domů!!!! 

Lítám po oddělení 3 metry nad zemí a je mi jedno, že vlastně nemám křídla. Volám Erikovi, že dneska změna, ať nezapomene vzít autosedačku, protože jedeme domůůůůůů! My tři! My - rodina! Samozřejmě, že se neubráním dojetí a před primářem se rozeřvu jako želva. Snažím se mu za všchno poděkovat, ale myslím si, že to zní spíš jako: "myyyy opravdu jdeme domůůůů??? Škyt. Moooc Váááám za všechno děkujuuuuuu, béééé" a tak nějak. Jen se umívá, myslím, že to tady má denně. Sofince je moje šílení celkem jedno! Co je jí po tom, že je mamka celá natěšená, že musí probrat celou cestovní tašku než vyhrabe oblečení, které si přivezla pro miminko a ze kterého Sofinka málem vyrostla? Uff, ještě sedí pěkně. Načančaná, sbalená.. čekáme na tátu... a hurá do toho velkého světa!